Nejtvrdší cyklo závod přes Alpy Race Across the Alps pohledem závodníka

Protože jsem nejel poprvé závod, který je delší než 10 hodin, tak si myslím, že jsou tady dvě důležité věci. První věc je, že jsem zjistil, že se něco mění po 10. hodině závodu. Za mě, když člověk jede 10 hodin závod, tak je to úplně něco jiného, než když jede 9 hodin. Prostě ta 10. hodina je krizová a tam se láme chleba. Protože nohy normálně jedou, ale hlava už nechce. Takže moje zkušenost je taková, že pokud se někdo připravuje na takový závod, tak je dobré si sednout na kolo a jet alespoň 10 hodin v kuse. Není důležité jet do kopců, tam jde o psychiku člověka. Když to pojede podruhé nebo potřetí, tak už vlastně najednou zjistí, že problém není. Druhá věc je počasí. Ve více než 40 °C vedrech to bylo úplně smrtící a v podstatě já jsem na 50. kilometru přemýšlel o tom, jestli jsem vůbec schopný jet dál. Na kole jsem jel 21 hodin a celkově mi zabral závod asi 25,5 hodiny. Vybral jsem si zkrácenou verzi závodu, kterou nám pořadatelé nabídli kvůli extrémnímu počasí. Takže bylo to kruté, ale prostě jsem si řekl, že to dám, alespoň v této verzi.

Pokud chcete jet takové závody, tak vám nic jiného nezbývá, než tam odjet, protože ty kopce tady u nás prostě nejsou. Jediný nejdelší kopec, který je v České republice, je z Jilemnice na Vrbatovu boudu, který má přes 25 kilometrů s vysokým převýšením, což je docela dobré, ale problém je, že zdaleka nedosahuje výškového převýšení v Rakousku. Důležité je, aby si nohy zvykly, že dvě, tři hodiny pojedou do kopce. A to tady není člověk schopný v Čechách natrénovat. A víte, ty psychické přípravy, no, mně třeba pomáhá vidět světlo na konci tunelu. Vidět cíl a jet si za tím. Další věc, která třeba mně pomáhá, je projet nějaké kopce na ROUVY doma na trenažéru, protože vizuální rozdíl mezi realitou a ROUVY je takřka minimální. Když to vyjedete na ROUVY, tak to potom ve finále naživo vyjedete úplně v pohodě. Je to lehčí...

Třeba co mě letos absolutně vykolejilo, bylo to, že jsem stoupal na kopec, který se jmenuje Mortirolo, což je stoupání, které má 11 kilometrů, převýšení 1300 metrů. Jelo se to tou nejtěžší cestou Pantaniho. A hnedka na začátku je tam stoupání kolem 16, 17 procent. A ještě ve vesnici v noci, když bylo půl jedné, se přede mnou objevila liščí smečka. Mládě proběhlo pod mými světly. A té jeho mámě se to moc nelíbilo, začala na mě prskat! Jenže když slezete z kola, tak už nenalezete. Tak jsem na ni křičel, ona chtěla přede mnou utéct. Byly tam ale ploty, musela tedy běžet přede mnou docela dlouhý kus cesty. Teď už se tomu směju, ale v té chvíli jsem si říkal, co tam budu pokousaný od lišky asi dělat.. Různá zvěř se sem tam objevuje a je to prostě součástí závodů.

Určitě ano. Na tento závod musí mít každý závodník povinnou podporu. To znamená, že musíte mít s sebou někoho, kdo s vámi jede autem a já měl naštěstí s sebou řidiče, který byl zároveň i můj kuchař. Takže zásadní věc je rozplánovat, co člověk bude jíst, kdy to bude jíst a kde bude jíst. To samé platí pro pití. A co bude pít do kopce a co bude pít z kopce. Musíte zvážit i to, kdy se k tomu pití nebo jídlu dostanete. Protože je prokázané, že pokud jedete sjezd a jsou tam zatáčky, tak vás doprovodné vozidlo nepředjede. Nejedete tam sami, jedou tam další účastníci na kole, takže on nemá šanci cyklisty předjet. Takže je potřeba vědět, co po sjezdu přijde - rovina nebo kopec? A co vy tam budete konzumovat než on vás dojede, aby vám dal další věci. Jednou nedobijete energii a je konečná.

To já vám nepovím, protože to nejsem schopný posoudit. Já vám spíš můžu říct, co dělám pro to, abych to přežil. Mně osobně hodně pomáhá několik věcí. Jsem opravdu velmi rád za spolupráci s Vámi, se společností Halbich sport. Vše jsem s vámi konzultoval a dostal jsem od vás spousty užitečných informací, včetně toho, kolik sacharidů mám do sebe dostat a tak dále. Když se bavíme o jídle, tak to nezačíná tím závodem, ale dejme tomu čtrnáct dní před tím závodem. Mám velmi dobrou zkušenost s Carbo Loaderem od Sponseru, protože já to jím tři dny před závodem, třikrát až čtyřikrát denně a mám prokázané, že opravdu energie rapidně stoupne. A co je pro mě velmi důležité, že nezatěžuje trávení. Nemusím toho tolik sníst. A mám vyzkoušené, že váha se drží, jak má.

Já celý ten závod jel pouze na Sponsera, kromě jedné jediné věci. A je to z jednoho prostého důvodu. Nejsem natolik bohatý, abych si kupoval levné věci. A velice mě zajímá, co do sebe dávám, protože nechci do sebe cpát spoustu balastních látek, pojiv a všech věcí, které nemají efektivitu. Je dobré propočítat, jaké množství do sebe nasypete od Sponsera, a kolik toho musíte na jednu dávku přijmout od jiných výrobců. A často zjistíte, že od Sponsera je to paradoxně levnější, nežli od jiných firem, které mají dobrou reklamu, nebo jejich balení vypadá levněji. Také při závodu řeším otázku, co to se mnou udělá z hlediska trávení. A mám vyzkoušené, že Sponser toleruji velmi dobře oproti jiným přípravkům. To je pro mě prostě zásadní věc.

Takže já používám podle typu závodů Carbo Loader. Je důležité hodně zapíjet. Dále používám veškerou škálu Sponser tyčinek. Zbožňuji hlavně ty proteinové. A samozřejmě podle typu závodu či tréninku používám na pití buď Competition anebo Long Energy. Do kopců jsem pil především Long Energy. Sypal jsem do toho trošku himálajské soli a dával trochu limetkové šťávy, abych držel vodu. A ve sjezdech jsem pil neochucený Birell. Samozřejmě chápu, že někteří lidé se nad tím mohou podivovat, ale prostě vždycky, když jsem jel ve sjezdu dolů, tak jsem si nahoře vzal jeden bidon Birellu, abych neměl takové sladko v puse, a jeden bidon s Long Energy na další stoupání, protože jsem potřeboval překlenout tu dobu, než se ke mně dostane auto. Jinak osobně můžu říct, že na veškeré závody, které jezdím, i třeba krátké na horských kolech, si vozím s sebou napytlíkovaný ionťák od Sponseru. V žádném případě nepoužívám nic na občerstvovačkách, nepoužívám ionťák od pořadatelů. Maximálně čistou vodu. Je to taková jistota. Do kopců využívám také energetické gely od Sponseru, jen je nepiju naráz, ale po částech.

Radil bych jim, aby byli nejprve spokojení se svojí váhou. Nedá se to změnit ze dne na den. Já se na takový závod připravoval přes půl roku. Je dobré se poradit s někým, kdo tomu rozumí. Třeba ať se poradí s vámi. Člověk zjistí, že na ten problém není sám a je dobré mít okolo sebe tým lidí, kteří vám s tím pomohou. Je dobré mít dobrého fyzioterapeuta. Já také chodím pravidelně cvičit do fitka kvůli tomu, abych měl tělo zpevněné, protože po šedesáti letech vám tak trošku nic jiného nezbývá. Aby ten core a ruce byly zpevněné, protože ono se to nezdá, ale když pak letíte 25 kilometrů z kopce a ztratíte tam 1500 metrů výškových, tak vás trošku bolí ruce, že… Takže já třeba když jezdím autem, tak tam mám gumový kroužky a neustále je mačkám. A křeče v rukou jsou snad horší než křeče v nohách, protože když nezabrzdíte, tak jste na zemi. Takže bez důkladné přípravy ani ránu.